Touha ovládnout svět nebo alespoň celý kontinent je zřejmě jaksi historicky zafixován do hlav všech politiků světových velmocí, kteří ve své podstatě nedělají nic jiného než mezi sebou zápasí o světovou nadvládu.
Tyhle mocenské boje se však neodehrávají pouze na půdě vlád a parlamentů, ale mají celosvětový dopad na život lidské společnosti na celé naší planetě. To všichni dobře víme a také proto mnozí z nás jsou si vědomi, že tyhle politické šarvátky mocných mohou způsobit a také způsobují celou řadu válečných konfliktů, politických převratů se snahou těchto mocenských sil přizpůsobovat si mnohé státy k obrazu svému a to mnohdy bez ohledu na jejich historii, kulturu i víru. Neustále omílané slovo demokracie, které přes svůj jasný a neomylný významový obsah je mnohými politiky vykládáno a zneužíváno tak, jak je právě zapotřebí, se stává spíše otřepanou frází. Jako by mohlo být zaklínadlem pro konflikty na blízkém východě, v arabském světě a všude tam, kde jsou zřejmé v pozadí mocenské zájmy té či oné velmoci.
Mocní mají snahu seskupovat kolem sebe své příznivce v podobě menších států či státečků a tak dávat najevo protivníkovi svou ekonomickou ale i vojenskou sílu. To v současné době vidíme v neustálém soupeření USA a Ruska jako dvou nejvýraznějších mocenských hráčů. Také hlavní hráči Německa a Francie nechtěli zůstat v pozadí a tak ve své podstatě postupně vznikla Evropská unie, která v roli jakého velkého satelitu USA soustředila v současné době dvacet osm menších evropských států a ráda by pohltila ještě další státy bývalého východního bloku zejména Ukrajinu, kde se částečně podařilo silnou finanční podporou ale i podporou tajných služeb, dozbrojováním různých skupin a podobným i aktivitami získat Ukrajinu částečně na svou stranu. Bohužel i za cenu vnitřního válečného konfliktu, který na druhé straně je rozdmýcháván také Ruskem. Podobným způsobem bylo postupováno v Iráku, Afganistánu, Libyi či Sýrii. Všechny tyto země se dostaly do stádia zcela rozvrácených zemí politicky i ekonomicky a zmítají se v neustálém válečném konfliktu. To přináší utrpení a zbídačování obyvatel těchto zemí, kterým nezbývá nic jiného než snahou o vlastní přežití ze své země utéct. Jsou v současné době tak na pochodu miliony tamních obyvatel, utečenecké tábory se jim stávají novým domovem, který ovšem nepřináší žádnou vizi o lepší budoucnosti. Proto vlastně není žádným překvapením, že se statisíce migrantů daly na pochod sebezáchovy a směřují především tam, kde to mají nejblíž, do Evropy. Je pochopitelné, že hledají azyl u těch, kteří hlásají světovou demokracii, ale především tam, kde mají jasnou vizi o výhodných sociálních podmínkách. V Evropě je to především Německo.
Nikdo z Evropských politiků nepředpokládal, že se něco takového stane. Žili až dosud ukolébáni svými vlastními prognózami, že se bude jednat o několik málo tisíc emigrantů a takové počty Evropa snadno zvládne. Politická rétorika a prohlášení předních evropských politiků se nesly v duchu vstřícného kroku vůči emigrantům a šlo spíše o získávání politických bodů a volebních preferencí, než o rozumná stanoviska a racionální opatření.
Evropa se dostala na okraj propasti, kterou si sama nastražila. Představitelé velmocí najednou chtějí, aby se do problému zapojili i ostatní země unie. Hraniční státy Evropské unie jako je Řecko a Itálie přestávají zvládat nápor utečenců. Maďarsko není na takový nápor připraveno a nezbývá nic jiného než improvizovat a řešit neřešitelné. Státy se začínají mezi sebou obviňovat a počáteční chaos se prohlubuje. Desetitisíce lidí na útěku jsou bez kvalitní organizované pomoci, jsou odmítáni, jsou různě přemisťováni a zase zadržováni a nikdo pořádně neví jak dál. Humanitární katastrofa v Evropě klepe na dveře.
Politici místo aby intenzivně jednali, jedou ve svých vyjetých kolejích . Na vše mají zřejmě dostatek času a tak se setkávají na různých jednáních, která nikam nevedou a diskutují a diskutují. Nikoho nenapadne, že tyhle statisícové davy se v nouzi nejvyšší vzbouří a nikdo je nezastaví v jejich boji o přežití. Dojde k drancování obchodů, násilí a zabíjení. Možná že teprve potom přestanou politici diskutovat a napadne je nějaké zásadní rozhodnutí, jak dál. Možná. Jen, aby nebylo pozdě.
