První výlet dobrého čerta Bonifáce

Předvánoční čertovská pohádka pro dobrou pohodu. Vánoce jsou přede dveřmi a všude kolem nás panuje shon a čilý obchodní ruch. Jako bychom zapomněli, že právě Vánoce jsou mimo jiné především svátky klidu a pohody .

První výlet dobrého čerta Bonifáce.

Než jsme se nadáli, je tu zase prosinec. Rok s rokem se sešel  a v říši lidí nastává obvyklý předvánoční ruch. Ale ani v pekle se nezahálí. Mladí stoosmdesátiletí čerti se chystají na závěrečné zkoušky z Pekelných triků, Čertovských žertů a zejména z hlavního předmětu Do pekla vzetí.

Zkoušky se konají už třetího prosince . Ale po složení zkoušky žádné prázdniny čerti nemají. Hned  druhý den si sbalí potřebné věci a „ šupity presto“ na jednodenní praxi přímo na Zem mezi lidi. Kdo snad neví, co je to šupity presto, tak  jen na vysvětlenou dávám, že to je čertovské zaklínadlo, které dopraví každého čerta na Zem a zase zpět domů.

Mladý Bonifác letos poletí poprvé. Má z toho trochu strach. Ve škole měl ze zaklínadel  dostatečnou a bylo to jen tak  o čertovský ocas, že vůbec složil svou zkoušku dospělosti. Dobře ví, že až bude poslán mezi lidi, že  svá zaklínadla  musí ovládat  velice dobře, jinak by také mohl přijít k úrazu. Strejda Trepifajksl už tam lítá pět set let a dobře ví, jak je to tam nahoře nebezpečné. Když se čerti sešli večer u kotle, kde právě opékali hříšníky, dal se strejda do vyprávění:

„Kluci, tam nahoře si dávejte velkýho majzla. Lidi tam dneska už mají takový věci, že i starýmu čertovi  to nejde na rozum. Lítají ve vzduchu jako my. Sedí na židli s vrtulí, nad sebou mají roztaženej hadr a letí. Ale to není to nejhorší. Jednou jsem přistál na nějakým podivným místě a tam všichni měli takový železný klacky, či co to bylo, dělalo to strašnej rámus a šlehaly z toho blesky. A vždycky někde někdo upadl a byl zabitej. Tak si na takový věci dejte  taky pozor. Čert je nesmrtelnej, to je pravda, ale jeden nikdy neví, co mají  lidi za lubem.“

Všichni mladí čerti pozorně poslouchali a upřímně řečeno, ani se jim tam nahoru  moc nechtělo. Ne, že by se báli ohně, to nepřichází v úvahu, oheň  mají rádi. Ale přeci jen v dnešní době ty lidský vymoženosti ani ten nejstarší čert nezná a tak by snadno mohlo dojít i k nějakému maléru.

  Bonifác měl proto dost velké obavy, jak to tam nahoře vlastně bude vypadat. Sice bude stále ve spojení s řídícím čertem první kategorie Fujtajblem, který ho bude z pekelného dispečinku neustále sledovat a dávat mu další pokyny  v jeho první službě mezi lidmi. Ať je to, jak je to, na Zemi bude jen sám a bude to muset zvládnout.

   Je pátého prosince a všichni  stoosmdesátiletí mají sraz na Luciferově dvoře u pekelné brány přesně ve tři odpoledne.  Zkontroloval si, jestli má všechno, co tam nahoře bude potřebovat. Důležité je čertí brko. Tím se  lidé upisují čertu vlastní krví. Nesmí zapomenout také na čertovský diář, kam budou  automaticky zaznamenávány všechny  hříchy lidí, které v den služby Bonifác u nich objeví. Je třeba vzít s sebou také velký pytel, aby případného nenapravitelného hříšníka nemusel nést čert  na zádech jen tak. I když to také jde. Ve škole se však učil, že pytel je bezpečnější a jeho užívání je nařízeno samotným vládcem pekel Luciferem osmnáctým, který teď právě v pekle vládne. Nesmí zapomenout ani na záchrannou píšťalku. Tou se přivolává záchranná služba z pekla, když se čert dostane do nesnází a neví jak z toho. Tu by ale nechtěl použít, protože potom v pekle nastane vyšetřování a pokud by byl obviněn z neschopnosti, tak už se mezi lidi nikdy nepodívá. Bude sloužit až do konce života v pekelné kotelně.

   Bonifác má sbaleno. Rozloučí se se strýcem Trepifajkslem a ještě  také s čerty ze sousedních pelechů  a vydá se k pekelné bráně. Tady už je pořádně rušno. Je tu asi tisícovka čertů, kteří netrpělivě poskakují, vzájemně se pošťuchují a křičí, až uši zaléhají. Nemohou se dočkat na svůj první odlet mezi lidi. V půl čtvrté se odlétá.

   „ Nazdar Bonifáci ! Taky letíš?“ najednou se ozval známý hlas za jeho zády. Bonifác se otočí a koho nevidí:“Brrrr… to jsem se lekl.Ty letíš taky, Šmudláku?“  „Jo, já letím taky a docela se těším. Co ty?“ odpověděl Šmudlák. „Ale jo. Nějak to tam ten jeden den vydržíme, ne?“ „To si piš.“ Dodal ještě Šmudlák, když v tom se zvedl ze svého trůnu sám Lucifer a prásknutím biče se objevil přímo před čertovskou omladinou. Vrchní  čerti, kteří mají celou tuhle operaci na starosti, také zapráskali bičem a za křičeli z plných plic: „Tichóóó.., vy nedochůdčata, chátro líná!  Seřadit!  Pozor, přímo hleď“. Ono totiž i v pekle to chodí jako na vojně. Říká se sice, že v pekle je velký nepořádek, ale není to tak docela pravda. Každý čert dobře ví, co má dělat. Mnohdy ani mezi lidmi to tak dokonale nefunguje, jako tady v pekle. Všichni čerti stáli v pozoru a vzhlíželi ke svému vůdci. „Čerti, dnes poprvé vás vyšleme do světa lidí.“ Zahájil svůj projev Lucifer. “Vaším prvním úkolem je poznat,  jací lidé jsou. Pamatujte si! Potkáte se s lidmi, kteří jsou pracovití, starají se především o sebe a svou rodinu, své děti. Poznáte je podle toho, že neoplývají žádným velkým bohatstvím. Jsou spíše chudí, unaveni prací. O ty se my nemusíme starat, pokud neporuší známé desatero přikázání. To je starostí Nebeského úřadu. Do toho se nepleťte. Jsou tam ale také lidé většinou bohatí, neustále se chodí bavit, moc toho nenadělají a peníze se jim sypou ze všech stran z různých machinací a podvodů, krádeží a loupeží. Určitě je poznáte. Na to máte vyvinutý čertovský čuch. Právě při setkání s takovými darmožrouty musíte být bystří a poctivě bez lítosti zaznamenat každý jejich hřích do svého diáře. Je vám to jasný ?“  „ „Jasný, Lucifere !“ ozval se nastoupený šik mladých čertů. „To je ode mne vše. Přeji Vám úspěšný start na pozemské misi, moji čerti !  Vrchní čerti, připravte, čertovský výsadek ke stratu! Čerti, šťastný let !“ dokončil svá slova Lucifer, práskl bičem a odlétl  zpět na své  vůdcovské křeslo.

„Šmudláku, tak šťastnej let !“ stačil říct Bonifác ještě svému kamarádovi a ten ještě stačil odpovědět to samé. „Štastnej let, Bonifáci !“ a pak už jen bylo slyšet povely: „Čerti, na můj povel, po skupinách, pekelnou branou…šupity presto!“. To se začaly dít věci. Celý ten čertovský dav se proměnil ve větrný vír dvakrát se zatočil před pekelnou branou, kterou potom prolétl tak rychle, než by člověk napočítal do tří, všichni čerti byli pryč.

  Bonifác se během okamžiku ocitl na okraji nějakého města u starého rozbitého domu. „ Brrrr. To je zima!“ byla jeho první slova, když se z toho rychlého letu otřepal podobně jako pes. Venku byla opravdu zima. Stmívalo se a poletovaly vločky sněhu. Na zemi se však sníh moc nedržel, bylo spíš jen všude mokro a bláto. “Sakra, vždyť jsme se učili, že v tuhle dobu je všude plno bílého sněhu! To se tady bud plácat v blátě a v zimě? Brrr..Takhle jsem si to nepředstavoval.“ „Kuš, čerte! Podej hlášení! Ozvalo se najednou z pekelného dispečinku. Bonifác si uvědomil, že vlastně je pořád pod dohledem  a tak rychle napravil svou chybu: „Čert Bonifác hlásí dosažení stanoveného cíle!“ „Tak to má bejt! A příště žádný zbytečný kecy, jó!“ ozval se hlas Fujtajbla, řídícího čerta z dispečinku. „Co mám dělat teď, nikde žádný lidi nevidím, je tady pusto a prázdno.“ Vznesl dotaz Bonifác. „Hele, nech si ty blbý řeči. Všechno se dozvíš. Teď se vydej po cestě do města. Půjdeš pomalu pěšky, žádný lítání. Budeš chodit jako člověk. Je ti to jasný?“ „ Jo, jasný!“ naštvaně usekl Bonifác, kterého moc ty pokyny nadřízeného čerta nebavily. Dispečer však poučoval dál: „ Na cestě dávej pozor. Jezdí tam auta, ať tě nesrazí. To by mohlo bejt taky na píšťalku. A  já tady nechci mít kvůli tobě žádný průšvihy u velícího Belzebuba. Jasný ?“ „Jóó, jasný!“  už skoro zuřil jinak klidný a líný Bonifác. „Kruci, to je zima.“ ještě jednou si postěžoval a vydal se po cestě k městu. Cestou si poskakoval, aby se trochu zahřál a při tom se moc nedržel okraje silnice, když v tom najednou za sebou uslyšel silné zahoukání a strašný hukot něčeho podivného. Uskočil stranou a kolem něho prolétla takové velká plechová věc, v předu  to mělo dvě silná světla a vzadu zase světla červená. „Brrr… to jsem se lekl!“ vyděsil se Bonifác a už to tady bylo zase. Teď se to samé řítilo opačným směrem přímo proti němu.“ Sakra, co to je?“ stále nechápal, když se z dispečinku opět ozval hlas: „Hlupáku, to bylo auto. To jste si ve škole ukazovali na obrázcích, nebo ne?“ „Jo, ukazovali, ale na obrázku to nic nedělalo. Tohle je hotový strašidlo.“ „Tak na ty strašidla si dávej pozor. Jasný?“ ozval se opět hlas z pekla.“ Budu dávat pozor, slibuju.“ Odpověděl Bonifác, který najednou jakoby se bál, co všechno na něho ještě čeká. Cestou potkal několik aut, ale už byl v klidu, věděl o co jde. Konečně došel mezi obydlené domy, světla v oknech svítila a zanedlouho spatřil i první obyvatele tohoto malého města. Lidi chodily  z jednoho domu do druhého a nosily v rukou  všelijaké věci. Jak by také ne. Vždyť je předvánoční čas a všichni nakupují dárky a chystají se na Vánoce. O lidech a jejich zvycích se Bonifác učil ve škole, ale přesto  mu to najednou bylo všechno takové nové a divné. Ve světě lidí je poprvé a asi bude ještě chvíli trvat, než si na tenhle svět zvykne. „Co teď? Už jsem na místě.“ hlásil Bonifác svému nadřízenému. “Tak poslouchej ty zabedněnče. Dnes je  pátého prosince a zítra bude mít svátek Svatej Mikuláš.“ „A co jako?“ nechápal Bonifác. „ Bože,… kruci, co to melu,

sakra, tak hloupýho čerta jsem  ve službě ještě nezažil.“ „Promiň, já jsem mezi lidmi dneska poprvé.“ Snažil se omluvit Bonifác svému nadřízenému.“ Prostě a jednoduše..“ pokračoval  Fujtajbl: „mezi našim peklem a nebeským úřadem je  už po staletí taková dohoda, že vždycky  pátého prosince peklo zapůjčí na brigádu čerty pro potřeby nebeského úřadu. Nebeský úřad na ten den vyšle do světa lidí potřebné množství Mikulášů a andělů. Jejich úkolem je rozdávat dárky dětem a přinášet lidem  dobro, pohodu a spokojenost. Jasný ?“ „Jo, jasný, ale co já s tím?“ Ty, jako další čerti, kteří byli dnes vyslání na Zem, vyhledáš Mikuláše s andělem, připojíš se k nim a budeš napomínat zlobivý děti. Jasný?“ „Jo, pořád, je mi to jasný.“ „Ale to není všechno.“ pokračoval Fujtajbl. „Ty děti, které hodně zlobily, dostanou od tebe uhlí nebo bramboru. Jasný?“ „Ne. Kde bych měl vzít uhlí nebo brambory? O tom nic nevím.“ „Já tě přetrhnu. Co ses v tý škole  naučil?“ „Tohle jsme neprobírali.“ bránil se Bonifác. „U všech čertů, to je s tebou trápení. Prostě sáhneš do svojí brašny a tam bude kus uhlí nebo brambora podle toho, jak moc to dítě zlobí. Tyhle informace už máme dávno zpracovaný na počítači.“  „To je dobrý, to jsem nevěděl.“ „ Strašně by mne zajímalo, kdo tady schválil, abys vůbec šel mezi lidi. To tě  zařadili do seznamu  ze známosti kvůli tvýmu strejdovi? Jo Trepifajks, to je čert, ale ty mu nesaháš ani po kolena.Tak se koukej vzpamatovat. A teď už běž, je nejvyšší čas vyhledat Mikuláše a anděla. Určitě už jsou někde ve městě. A nezvorej to!“ „To je řečí, jako, kdybych byl úplně hloupej. To já nejsem.“  Zabrblal si spíš pro sebe Bonifác a vydal se hledat Mikuláše s andělem. Konečně spatřil oba dva, jak kráčejí rychlým krokem a vcházejí do domu, kde je plno lidí. Rozběhl se proto za nimi, aby se ohlásil do služby.“Jejda, to je obchod. To znám. O tom jsme se učili, když se probíralo přikázání Nepokradeš. Tady se  dá zaznamenat spoustu hříchů.To je pro čerta úplnej ráj.“ Rozhlíží se kolem, ale Mikuláš s andělem nikde. Jak se tak prodírá mezi lidmi, zahlédl v davu kluka, jak vzal z regálu nějakou láhev a schoval ji rychle pod kabát. “A mám tě!“ málem vykřikl nahlas Bonifác, protože bude mít ve svém záznamníku zapsaného prvního hříšníka.“ Já ještě ukážu peklu, jak jsem dobrej!“ zaradoval se a vytáhl svůj záznamník, aby zaznamenal zlodějovo počínání. To víte, v pekle už také funguje moderní technika. Záznamník si sám stáhne potřebné informace přímo z duše hříšníka a zaznamená vše potřebné. Bonifác proto jen překontroloval, zda je vše zapsáno a potvrdil to zmáčknutím příslušného tlačítka. Jak tak stále hledá Mikuláše s andělem, jeho čertovské oči zahlédnou ženu s malou, asi šestiletou holčičkou. Na prvý pohled bylo vidět, že tahle maminka s holčičkou vůbec nemají na růžích ustláno, jak se říká mezi lidmi. Žena nejprve vytáhla s kapsy několik kovových mincí, nejprve je přepočítala, potom  z regálu dala do košíku  jeden  malý bochníček chleba a krabici s mlékem. To bylo vše. Chtěla jít s nákupem k pokladně, ale malá dívenka celou tu dobu toužebně prohlížela čokoládovou figurku představující Mikuláše. “Kačenko, jdeme k pokladně. Už mám nakoupeno.“ vyzvala maminka holčičku, která od figurky nemohla oči odtrhnout. Vzala ji proto za ruku a vedla ji od figurky pryč.“ Maminko, prosím, kup mi toho Mikuláše, prosím.“ „ Kačenko, opravdu to nejde. Víš dobře, že musíme šetřit. |neměli bychom na jídlo. Pojď půjdeme domů.“ Holčička se ještě jednou ohlédla a začala plakat. V Bonifácovi se najednou probudilo něco, co  dosud neznal. Prostě chtěl té holčičce toho čokoládového Mikuláše dát. Blesklo mu hlavou, že figurku vezme a holčičce jí dá. Sáhl do regálu, aby  figurku vzal, když  se mu v jeho uších zase ozval Fujtajbl: „Ale, ale,co to děláš?Ty jsi čert. Ty nemůžeš dělat dobré skutky.“ „Ale když ta holčička pláče, je mi jí líto.“ „Sakra co ty jsi za čerta. Tobě nemůže být  nikoho líto. Tys tam od toho, abys  zaznamenával  prohřešky lidí a ne abys dělal dobré skutky. Víš, co by to znamenalo ? Pokuta od nebeskýho úřadu. Jdi si po svejch, jasný?“ „ Ne, Fujtajble, prosím, udělej něco, pomoz  mi.“ „Já se z tebe zblázním, co bych jako měl dělat? Prostě jsi čert, tak dělej pořádně svou práci. Hele, padej z toho obchodu pryč! Ještě provedeš nějakou blbost.“ „ Já mám nápad!“ téměř nahlas  vykřikl Bonifác, až se  lidé v obchodě na něho otáčeli.“Použiju kouzlo dvě stě padesát na přemisťování věcí.“ „ Ale to nemůžeš! To je krádež !“ Začal zuřit Fujtajbl. „Už ať tě v tom obchodě nevidím!“ ještě dodal. „ Jo, už jdu.“ Odpověděl Bonifác, ale svůj čertovský nápad  prostě hodlal uskutečnit. Ukázal prstem na  čokoládovou figurku a potichu  řekl potřebné  zaklínadlo dvě stě padesát : “Logistikum fixum, rychle se hned přesuň!“ Než se někdo nadál, byla čokoládová figurka v Bonifácově kapse.“ Hele, ono to funguje“ zazářil Bonifác radostí, že umí čarovat. Zalíbilo se mu to tak, že ještě ukázal na pomeranč, jablko, sáček s bonbóny a nakonec také na malou panenku. Všechny věci zmizely v jeho kapse, aniž by si toho někdo všiml. Byl rád, že se mu to podařilo a teď rychle  namířil z obchodu ven, když se zase ozval Fujtajbl: “Už tě mám opravdu dost. Chceš, abych tě dal k raportu Luciferovi?“ „Ne, prosím, ne!“ zalekl se Bonifác a chtěl ještě dodat: “Víš, já to musel udělat.“ „ Nic jsi nemusel, já tě varoval. Ale že jsi na Zemi poprvé, tak ti pomůžu. Sáhni teď do levé kapsy a v ní najdeš tolik peněz, kolik ty věci, cos ukradl, stojí. Půjdeš k pokladní, beze slov jí dáš ty peníze a rychle zmizíš. Jasný ?“ „Jasný. A to jako mám odejít jako lidi nebo opravdu se vypařit a zmizet?“  „ Když řeknu zmizet, tak zmizet. Doufám, že alespoň tohle umíš.“ „Jo, umím. Dík, moc ti děkuju.“ zaradoval se Bonifác, který právě vyvázl z velkého průšvihu a řekl si jen tak pro sebe: “On je ten fujtajbl docela prima čert.“ Přistoupil k pokladně, položil tam všechny peníze, co našel v kapse, potichu řekl své zaklínadlo, zablesklo se a zmizel. Všichni přítomní v obchodě jako by zkameněli. Nechápavě zírali jeden na druhého, protože tohle ještě nikdy neviděli na vlastní oči. V tichu se najednou z davu ozval hlásek nějakého malého kluka: „To byl opravdovej čert!“ Všichni se zasmáli, protože vlastně oni na čerty nevěří.  Bonifác však ví své.

   „Jé, já jsem málem zapomněl na Mikuláše s andělem. To je průšvih. Kde je mám teď hledat?“  To už se ale opět ozval hlas čerta první kategorie Fujtajbla: „Ty mne přivedeš k šílenství! Proč právě já jsem vyfasoval takovýho nepotřebence. Koukej prolítnout město a rychle je najdi!“ „Vždyť už je hledám.“ otráveně odpověděl Bonifác.“Šupity presto, prolítnout město!“ vyslovil kouzelné zaklínadlo a zmizel. Zbyl po něm jen smrad štiplavého kouře. „Už je vidím. Stojí oba u kašny na náměstí.“ Zaradoval se Bonifác a přistál u kašny. Otřepal se a namířil si to přímo k nim: „Už jsem tady. Jmenuji se Bonifác a hlásím se do služby.“ Mikuláš se k němu obrátil a trochu udiveně se zeptal: „ Co potřebuješ? Spadnul jsi z višně, či co ?“ „Ne. Proč bych měl padat z nějaký višně. Prostě jsem tu. Hlásím příchod do služby.“  bránil se Bonifác. „Nejsi náhodou nalitej?“ zeptal se ho Mikuláš a bylo zřejmé, že tady něco nehraje. „Nejsem nalitej, nevím ani, co říkáš. Prostě Fujtajbl mne sem přidělil a tak jsem tady.“ „Hele, víš co? Odprejskni, než se naštvu.“ začal se vztekat Mikuláš: „Máš sice hezkou masku, ale koukej jít po svejch. My tady čekáme na Honzu Kučerů, kterej bude letos dělat čerta. S tebou jsem nic nedomlouval, jasný?“  „Ne.To mi není jasný. Přistál jsem tady v tom městě. Fujtajbl mi dal příkaz vás oba najít a mám sloužit s vámi až do půlnoci.“  „Poslouchej, už těch srandiček bylo dost. Vrať se, odkud jsi přišel a neotravuj!“  Bonifác nevěděl, co se stalo, že ho nechtějí vzít s sebou a tak se potichu zeptal svého dispečera: “Haló, haló, volám dispečink, mám tady nějakej problém, co mám dělat?“ V pekle ovšem Fujtajbl si dal právě dvacet. Seděl na židli s hlavou položenou na stole a hezky si vychrupoval. Když ho Bonifácovo volání konečně probudilo, tak byl vzteky celý bez sebe: „Už tě mám dost. Půjdeš k raportu a hotovo.“

„ Počkej, počkej, já ti to vysvětlím. Já za nic nemůžu. Našel jsem Mikuláše i anděla, ale oni mne nechtějí. Že prý čekají na nějakýho Honzu Kučerů.“ „Mne z tebe picne Pepka.Čuchnul jsi k nim pořádně zhluboka?“ „Nee.“ „Tak to udělej“. Bonifác nasál do svého nosu vzduch kolem sebe: „Jéé, páchne z nich člověčina. To jsou lidi. Ale proč jsou oblečený jako Mikuláš a anděl?“ „Já tady nejsem od toho, abych tě pořád něčemu učil. To máš znát ze školy. Chodil jsi vůbec do školy?“ „ Chodil, celejch sto let.“ čertil se Bonifác. „Kdybys ve škole dával pozor, tak budeš vědět, že lidi si na Mikuláše, anděla a čerta hrajou. Prostě se tak obléknou a  chodí od domu k domu a rozdávají dárky, uhlí i brambory.“ „ A proč to dělaji, když jsme tady my?“  „Prostě nás bylo dřív málo a nestíhali jsme to a  Nebeský úřad taky neměl dost  andělů a Mikulášů. Tak si to lidi zařídíli po svém. Ale teď už leť a hledej skutečného Mikuláše s andělem. Jasný ?“ „ Jasný, šéfe.“ odpověděl Bonifác a z náměstí zmizel. Když letěl kolem kostela ucítil   nebeský vánek a když se podíval dolů spatřil opět Mikuláše s andělem. „Určitě to jsou oni. To poznám po čuchu.“ Zaradoval se a přistál přímo před nebeskou dvojicí. „To je dost, kde ses flákal?“ spustil zhurta na něho Mikuláš. “Ty nevíš, kdy se chodí do práce? Víš, kolik dětí už na nás čeká? Dej se do pucu a jdeme.“ „Omlouvám se, trochu jsem se zdržel.“ Snažil se z toho vykroutit Bonifác. Už mu bylo jasné, že Mikuláš i anděl jsou skuteční vyslanci Nebeského úřadu. Mikuláš ještě prohodil: “Co to tam dole máte za nepořádek? Asi budu muset informovat našeho pána a požádat ho, aby do pekla poslal nějakou kontrolu.“ Bonifác už neřekl ani slovo zařadil se  jako poslední a celá trojice Mikuláš, anděl a čert se vydali na návštěvy lidských domovů.

Cestou si vzpomněl na tu malou holčičku, pro kterou ukradl z regálu, vlastně vzal a řádně zaplatil, dárečky a chtěl by jí je také předat. Zeptal se proto opatrně rozzlobeného Mikuláše: „Mikuláši, prosím, mohu se zeptat jestli máte na seznamu taky to malou holčičku Kačenku?“ „Jistě, že Kačenku navštívíme. Je na seznamu. Je to chudák dítě. Tatínka  nemá a její maminka je bez práce. Tak jí neseme novou čepici s bambulí, jak si Kačenka přála.“ odpověděl Mikuláš. „Jenom čepici s bambulí, není to trochu málo?“ „Co je ti po tom? Ty se starej hlavně o zlobivý děti a Kačenku nech na pokoji.Ne, aby tě napadlo, až tam budeme, jí vystrašit. To ti zakazuji. Budeš stát v koutě a ani se nehneš, jasný?“ zavelel Mikuláš. „Jasný, jasný, pořád jen samý jasný. To dneska slyším celej den. Není mi nic jasný.“ čertil se Bonifác:“ Ona chtěla taky čokoládového Mikuláše v obchodě a maminka jí ho nekoupila, tak co mi má bejt jasný? Ale já to dám všechno do pořádku, jasný?“ dodal rozzlobený čert. Mikuláš jen nechápavě zavrtěl hlavou a řekl spíš jen sám pro sebe: „Pane bože, koho nám to z toho pekla  letos přidělili.To bude  zase služba. Abych na toho umouněnýho čerta dával ještě pozor.“ Ale to už přicházeli k prvnímu domu, který byl na seznamu. Mikuláš jen prohodil: „ Trochu se upravte a jdeme na to.“

  Takhle chodili od domu k domu a rozdávali dětem dárečky a tu a tam občas se v čertově  brašně objevil kousek uhlí nebo menší či větší brambora, podle toho jak moc bylo dítě zlobivé, kterou Bonifác nenápadně přidal k dárečkům připraveným v andělově košíku. Konečně dorazili k domu, kde žila Kačenka se svou maminkou. Bonifácovi se rozzářily oči. Těšil se, jak udělá dobrý skutek, jak holčičku překvapí svými dárky. Nechtěl ale, aby ty dárečky dostala od anděla. Chtěl, aby  Kačenka věděla, že tyhle dárečky jsou přímo od něho. Proto vymyslel čertovský plán, jak to udělat: „Mikuláši, proč dnes také nedáváte dárky do punčochy za okno?“ „ Proč to tebe zajímá?“ zeptal se nic netušící Mikuláš. „Já jenom, že by to bylo rychlejší, ne?“ „ A ty někam spěcháš?. Máš tady na Zemi bejt až do půlnoci, tak o co ti jde? Punčochy dáváme jenom tehdy, když víme, že bychom to nestihli, nebo děti právě nejsou doma. Dnes to všechno  rozdáme včas, tak nemusíš mít žádnou obavu.“ odpověděl Bonifácovi Mikuláš. „Jo, my víme, co máme dělat, ale ty máš pořád nějaké problémy. Mne už taky štveš.“ přidal se tentokrát  také anděl.  „Vy jste nějaký důležitý .Já jsem jenom chtěl vědět, jak je to s těma punčochama. My jsme to ve škole neprobírali.“ zalhal Bonifác i když velice dobře věděl, jak to je. „Tak poslouchej, je to velice jednoduchý.“ začal vysvětlovat Mikuláš. „Anděl má v košíku prázdný punčochy. Když punčochu z košíku vytáhne, ona se sama naplní těmi dárky, které má holčička nebo kluk dostat. K tomu tam přilétne třeba i tvoje uhlí nebo brambora a punčocha se sama zaváže a odlétne od nás přímo za okno dětského pokoje. Je ti to jasný?“„Jo, je mi to jasný.“ vztekal se na oko Bonifác.

   Mikuláš zaklepal na dveře. Když maminka otevřela, Mikuláš svým naladěným hlubokým hlasem řekl: „Dobrý večer. Jsme tady dobře u Kačenky?“  „Samozřejmě,  tady bydlíme s Kačenkou, pojďte všichni dál.“ Pozvala tuhle očekávanou trojici maminka. Vstoupili do pokoje a Mikuláš pokračoval: „ Ahoj, Kačenko, tak jsme tady, abychom se dozvěděli, jestli jsi byla po celý rok hodná.“ Malá Kačenka svým rozechvělým hláskem ze sebe jen potichoučku vydala:“ Ano, byla jsem hodná.“ při tom neustále s obavou pokukovala po čertovi, kterého už zahlédla v obchodě, kde byly před tím s maminkou nakupovat. Trochu se bála, protože on ten čert ji určitě viděl, jak plakala a chtěla tu čokoládovou figurku. Bonifác stál v koutě u dveří a nic neříkal. Nechtěl, aby se ho Kačenka bála a tak tam jenom tiše stál a chystal se vyplnit svůj čertovský plán. Mikuláš požádal Kačenku, aby jim také něco zazpívala nebo řekla nějakou hezkou básničku. Kačenka proto svým rozechvělým hláskem spustila: „Mikuláš, ztratil plášť, Mikuláška sukni. Pásli ovce u jalovce, byli oba smutní.“ To sice Mikulášovi zrovna nebylo po chuti, ale věděl, že se na Kačenku zlobit nemůže a taky si vzpomněl, že opravdu jednou se mu něco podobného stalo, ale to vám není třeba vyprávět. „Hezká básnička, že?“ obrátil se Mikuláš na anděla, který se jen tak potutelně usmál a odpověděl: „Hezká, hezká. Proto, milý Mikuláši navrhuji, předat Kačence dáreček.“ „ Samozřejmě, Kačenka si zaslouží dárek“ odsouhlasil Mikuláš a ještě se obrátil na čerta, tak jak to dělá vždycky, aby se zeptal: „Čerte a co ty? Souhlasíš?“ Bonifác byl na tohle připravený a zahájil tu svou čertovinu: „Souhlasím, milý Mikuláši, ale Kačenka ještě nikdy neviděla Mikulášskou punčochu, nemohl by jí Anděl, jednu věnovat nebo alespoň ukázat?“  „Co by Kačenka, dělala s prázdnou punčochou?“ zeptal se Mikuláš a začal tušit nějakou čertovinu. Ale Bonifác se nedal a pokračoval: „Kačenko, že chceš vidět  tu punčochu?“ Kačenka byla  vystrašená, když na ni čert promluvil, ale  nechtěla čertovi odporovat a tak zase tím svým  dětským hláskem opatrně řekla: “Ano, prosím, já bych chtěla vidět tu punčochu.“ Mikuláš byl trochu rozladěn, ale musel vyhovět přání Kačenky a tak se obrátil na anděla, který také nic netušil : „Anděli, prosím tě, Kačenka by chtěla vidět tu naši  kouzelnou punčochu. Vezmi jednu z koše a ukaž ji Kačence.“  Když anděl vyndal punčochu z koše, to se najednou děly věci. Všechny dárky z čertovy kapsy, které  v obchodě vybral, se  v mžiku přemístily do té punčochy a punčocha sama vylétla z andělových rukou a přistála přímo v Kačenčině  náruči. Anděl ani Mikuláš tohle nečekali. Zírali na Kačenku, jak se zaradovala z dalšího dárku, který dostala: „Jéé, maminko, tady je ten čokoládový Mikuláš, co jsem v obchodě chtěla, a panenka! Jé ta je hezká .“Kačence zářila očička radostí, že dostala dárek, který se jí tak líbil. Mikulášovi už došlo, že právě tohle byla ta Bonifácova čertovina, ale nakonec se  ani moc nezlobil, protože ten dárek Kačence také přál.  Problém však byl v tom, že takové dárky čerti nenosí a že by z toho mohl být velký průšvih tam nahoře ale i dole v pekle. Prostě pravidla jsou pravidla, a ta se musí dodržovat. Všichni tři se rozloučili s Kačenkou a její maminkou a vyšli z domu ven. Před domem to Mikuláš už nevydržel a spustil: „Co to mělo znamenat? Ty neznáš pravidla? Od předávání dárků jsme tady my dva s andělem. Ty jsi tady od toho, abys děti postrašil. Jediným dárkem od tebe je uhlí nebo brambora. Je to to jasný?“ „Jasný!“ hrdě prohlásil čert s úsměvem a radoval se, že se mu tenhle čertovský kousek opravdu podařil. „Víš ty vůbec, jakej z toho můžeme mít malér tam nahoře? Uvědomuješ si to?“ přidal se anděl a dodal:“ Předpisy nejvyššího úřadu se musí dodržovat.“  „To je toho. Vy naděláte. Všimli jste si,  jakou z toho dárečku měla ta holčička radost? Chápete to vůbec?“ dal se do hádky s nimi Bonifác. „Já taky můžu bejt potrestanej a to na doživotí, ale  prostě jsem to musel udělat.“ „Co se stane, když se na to přijde? Mně teď chybí jedna punčocha a co s tím mám  já udělat?“ rozčiloval se anděl, který musel vést přesnou evidenci dárků:“ Já kvůli tobě z Nebeskýho úřadu  nechci být vyhozen a zařazen na zem mezi lidi.  To teda ne. Já tě prostě nahlásím a hotovo.“ „Počkej, anděli, nebudeš přece žalovat. To se nedělá.“ Začal anděla uklidňovat Mikuláš, který byl sice také z té čertoviny rozzloben, ale pochopil, že tenhle čert je prostě dobračisko a že to ani jinak nemohlo dopadnout. „Ale jak to  udělám, poradíš mi ?“ nepřestával  naříkat anděl. „Vždyť je to jednoduchý.“  zajásal čert : „Prostě řekneš, že Kačenka nebyla doma a tak si jí dárek poslal za okno a je to !“ „To se ti řekne Bonifáci, copak anděl může lhát? To nejde.“ bránil se anděl. „Proč by to nešlo?“  měl čert jasno a pokračoval: „Bylo spravedlivý Kačence dát dárek, který si přála? Bylo. Tak vlastně ta lež je taky spravedlivá, no ne?“  Do toho se vložil Mikuláš: Podívejte se vy dva, teď se nebudete dohadovat, co je spravedlivé a co ne. Prostě jsme použili oprávněně jednu punčochu pro Kačenku, která vlastně tak trochu ani nebyla doma.“ „Jaký tak trochu? Co to znamená tak trochu?“ nedal se anděl uklidnit. „Prostě to neřeš. Je to na mou zodpovědnost a já mám právo rozhodovat v mimořádných situacích. Byla to mimořádná situace a hotovo.“ Ukončil Mikuláš debatu a vyzval oba společníky, aby už konečně šli zase dál. Ještě měli dost práce a večer se pomalu blížil k nočním hodinám. Když byly všechny děti na Zemi poděleny, Mikuláš s andělem se vydali ke kostelu, aby touhle cestou zase vystoupali vzhůru k nebesům. Bonifác se ještě chvilku rozhlížel po okolí a liboval si, jak to všechno dobře dopadlo. Byl rád, že mohl malou Kačenku obdarovat, i když to bylo proti předpisům. Najednou mu bylo tak nějak smutno a nejraději by tady zůstal. Ale pekelná služba je služba. Ozval se proto  Fujtajblovi na  pekelný dispečink :„Čert Bonifác hlásí, že úkol byl splněn a služba ukončena.“  Z druhé strany se najednou ozvalo: Ty jsi tam nahoře vyváděl. Koukej mazat zase domů a to rychle, než tě přetáhnu bičem!“ Bonifác ještě odpověděl: „ Ty naděláš. Já už letím domů.“ Pak ještě vyslovil své zaklínadlo:“Šupity presto do pekla hned!“ a slehla se po něm zem. Zbylo jenom trochu smradlavého kouře. Tak skončila první Bonifácova nadílka tady u nás na Zemi.

                                      -       -       -