Být v čele kolektivu neznamená diktát.

Předesílám, že pokud by se snad někdo domníval, že je těchto několik slov právě o něm, tak nechť to pokládá za shodu čistě náhodnou. 

V nedávné době jsem měl možnost se setkat s člověkem, jehož zdravá ctižádost postupně přerostla v panovačnost a touhu po funkcích .Byla to dokonce žena. Dostala funkci ve skupině lidí, kteří se dali dohromady kvůli stejným společenským zájmům. Hned v počátku na sebe upozorňovala svou nadměrnou aktivitou, a to  v duchu všech pravidel, které si tato parta domluvila. Tak nebylo divu, že za krátkou dobu si ji všichni zvolili do čela té skupiny. A také proč ne, když ji navrhli sami její nadřízení. To se ale nemělo stát. Této ctižádostivé ženě jaksi funkce zachutnala a najednou jako kdyby měla pravdu jen ona. S partou svých kolegů se nechtěla radit, ale dávala příkazy a úkoly, nepřipouštěla žádnou diskuzi. Společná diskuze neexistovala.  Členům této skupiny se to nelíbilo, tak se začali bouřit a poukazovat na tyhle podivné způsoby chování panovačné šéfové. Ale marně. Nikdo z nich nebyl vyslyšen. Daná skutečnost nezajímala ani nadřízené v centrále tohoto sdružení. Prostě neměli na tyto tzv. žabomyší války čas. A tak se naše „ demokratka“ pustila ještě do aktivnějšího vládnutí.

Ti, kteří se ozvali s připomínkami, označila za nespokojence a rebely a dokonce začala přemýšlet o tom, jak by se té části kritiků mohla zbavit a doplnit je lidmi, kteří ji budou respektovat a budou týmem plně poslušným a servilním. To se jí nakonec podařilo ještě s jedním vybraným kolegou, který také nehledal nic jiného než určitou společenskou kariéru a pomohl proto své šéfové vybrat   plně servilní nováčky do skupiny a to proto, aby mohli  společně přehlasovat a vyřadit ze skupiny  původní členy, téměř zakladatele tohoto sdružení. Prostě vznikla parta, která především byla připravena  získávat určité funkce či jiné výhody za předpokladu, že budou plně respektovat nápady a názory  svého šéfa. O nic by zřejmě nešlo, pokud by se jednalo o jakousi bezvýznamnou zájmovou skupinu lidí. Ale tihle lidé se původně dali dohromady jako občanské sdružení, jehož hlavním cílem měla být snaha narovnávat pokřivené vztahy v naší společnosti.

 Lidé jsou různí. Velice těžko odhadujeme jeden druhého. Určitou ctižádost mnohdy pokládáme za nutný předpoklad pro určitou funkci, ovšem ve společenském životě by tento předpoklad neměl nezdravě přerůst v kariérismus a nerespektování společného názoru. Proto se ptám. Nemáte mezi sebou a neznáte také podobné „demokraty“, panovníky, kteří z titulu své funkce  zacházejí s lidmi jako s poddanými a při tom hlásají, že chtějí napravovat naši   společnost ? Nakonec  většina  z nás zjistí, že právě takoví lidé  se dostávají také do politických funkcí, do parlamentu, do zastupitelstev měst či krajů a postupně nabírají další a další funkce.

Přemýšlel jsem o tom, kde je chyba. Je chyba v nás, že si neumíme vybírat své zástupce, nebo je to tím, že slušní lidé jsou velice skromní a nikam se nehrnou  a především ne do politiky? Je také možné, že už je nám to všem jaksi jedno. Že si říkáme, naše země je rozjetý vlak a už jej nikdo nezastaví, nikdo už nedokáže přehodit výhybku na jinou kolej.

 Zanedlouho nás čekají další volby, tentokrát do zastupitelstev  krajů. Přátelé, neměli bychom vědět mnohem víc o těch, které volíme? Co vy na to ?

•  -   -